Žijeme v době výkonu a techniky, kdy zapomínáme prožívat a pomalu se začínáme bát vlastních emocí. Vyhýbáme se všem silným emocionálním situacím a následkem toho se často potýkáme s pocitem vnitřní prázdnoty. Rodíme a umíráme v nemocnicích, stáří trávíme v domově důchodců – obklopeni cizími lidmi a nástroji a říkáme tomu bezpečí a blízkost.

Projekt Chci Ti ještě říct…považuji za důležitý právě proto, že nás navrací k rituálům. Nabízí možnost nejen zavzpomínání si se svými blízkými, ale hlavně zastavení se a prožití v dnešní uspěchané době. Takový projekt pomáhá přijmout prožitek smrti opět do našeho života. Čím více přijmeme smrt, tím méně se jí budeme bát. V neposlední řadě nám však dává možnost vyjádřit možná ještě nikdy nevyjádřené svým blízkým, kteří už odešli do nenávratna. Můžeme jim sdělit to, co jsme se říci neodvážili, co jsme říci nestihli a uzavřít si tak svou vnitřní emocionální bolest. Rituál je návrat k emocím a k duševní vyrovnanosti.

Za svoji, téměř desetiletou, praxi terapeutky jsem se častokrát setkala s klienty, kteří se ve svém životě nemohli posunout dál – jakoby se vždy vraceli na pomyslnou startovní čáru, opakovaně řešili stejný typ problému, stejné téma,…; něco skrytého jim bránilo ve štěstí, nemohli dlouhodobě zažívat vnitřní klid, stále něco hledali. Některým se dokonce tato psychická nepohoda projevila na tělesné úrovni ve formě nemocí.

A právě s těmito klienty se v průběhu terapie častokrát dostáváme k bodu, kdy si uvědomí, že mají „nemocné“ vztahy s blízkou osobou – nevyřešené hádky, pocity viny, nevyslovené pocity, neodpuštění, nepochopení, odsouzení, neukončený rozchod, smrt blízké osoby, kterou nemohli dostatečně oplakat nebo si nedovolili truchlit, , …

Tyto nevyřešené vztahy v našem životě působí jako záškodnický program a my nemůžeme žít a tvořit ve svém plném potenciálu. Ubývá nám naše životní energie. Nejsme šťastní. Naše Duše a Tělo strádá.

Jedním z terapeutických postupů, jak opět nalézt svůj vnitřní klid a energii, je právě technika, kterou rozpracovali tvůrci projektu „Chci Ti ještě říct…“. Tento projekt umožňuje lidem pomocí tohoto dopisu vyléčit svoje bolesti tím, že nyní mohou vyjádřit slovy to, co v minulé době nemohli nebo čeho nebyli schopni. Tato metoda je velmi léčivá, bezpečná, rychlá, lehce dostupná. Je vhodná pro dospělé, děti, zdravé, nemocné, věřící, ateisty, …

Psaní „ze srdce“ či namalovaný obrázek je prodlouženou rukou naší Duše. Upřímnost, s kterou píšeme vzkaz nebo naše pocity, a případný pláč, působí na naši bolest jako léčivý elixír. Můžeme v tomto dopise sdílet i naše negativní pocity bez toho, aniž bychom se za to vinili. Naopak je to velmi léčivé, pokud jsme toho schopni. Nikomu tím neubližujeme. A pokud s láskou a pokorou respektujeme životní osud blízké osoby, tak i s láskou a pokorou dokážeme respektovat i náš vlastní životní příběh.

Projekt je dle mého názoru prospěšný nejen pro pozůstalé, ale i pro takové životní momenty, kdy se lidé rozešli s druhými, opustili druhé nebo se museli rozloučit se svými přáními, představami, iluzemi, nefunkčními projekty apod. Dopis „Chci Ti ještě říct…“ se stane i mojí terapeutickou pomůckou.

Vědomé rozloučení – pole proměny

Cílem většiny duchovních tradic byl naplněný život ukončený vědomou smrtí.

Posvátné knihy a eposy, jakými byly například Tibetská, Májská, Egyptská kniha mrtvých , měly za úkol provázet duši při odchodu ze života jednotlivými energetickými úrovněmi a pomáhat jí i blízkým osobám orientovat se v těchto přechodových stavech.

Je vhodné si uvědomit, že v zemích, kde dosud není smrt ze života vytěsněná, neexistují deprese. Nepřirozený strach a hrůza ze smrti jsou produktem dnešní doby.

I v naší nedávné historii byl odchod ze života přirozenou součástí rodinného života. Existovalo totiž mnohem méně možností, jak jí zabránit a tak se odehrávala ve společnosti blízkých osob. Byla přirozenou součástí rodinného a společenského života.

Bohužel dnes tomu tak v mnoha případech nebývá a odchod blízkého člověka ze života není v takovém případě dostatečně prožit, sdílen, vyplakán a důstojným rituálem ukončen. V takovém případě se téma smrti pro blízké pozůstalé do budoucna stává velkým tématem stínu.

Potlačené a vytěsněné jakékoliv tíživé téma se „zapíše“ do podvědomí a stává se tématem vnitřně aktivním. Do pozornosti člověka se prodírá nečekaně nebo nepřiměřeným způsobem.

Proto s velkou vděčností vnímám počin paní Marcely Pavláčkové a jejich kolegů, že toto velké životní téma s takovou citlivostí a estetickou něžností nabízí ke zpracování.

Princip neprožitého psychického traumatu – princi stínu, je možné řešit a uvolnit aktivním smířením, odpuštěním a vyčištěným.

Odpuštění není pasivní akt zapomnění, ale je to forma léčení a vyléčení, zacelení emočních ran a zbavení se duševního trápení. V našich tradicích byl tento akt smíření obsažen v poslední zpovědi.

Přeji Vám i Vaší práci smysluplné naplnění.